Já jsem v tom vztahu taky
Hranice jsou nedílnou součástí naší společnosti. Hranice států, morální hranice, hranice slušného chování, hranice, za které nemáte zacházet.
Jaká hranice nás dělí od minulosti? Kde je předěl doby uplynulé a současnosti? Co je ta čára, kterou se nehodí překročit k našemu současnému já?
Kolik lidí se nedokáže odpoutat od minulosti a jaká doba je přijatelná pro zachování si kousku svého bývalého života? Kdy se z příjemného vzpomínání stává sentimentální koule připevněná na vašem kotníku?
Obecně se po skončení úvazku, práce, přátelství, partnerství, manželství... očekává, že bývalý přítel diskrétně odejde z vašeho života a elegantně, v tichosti se promění v prchavou mlhu. Na jednu stranu, samozřejmě, takhle to chodí, co jiného byste asi chtěli dělat. Na druhou stranu, jak ulítlá věc to je. Člověk, který vám byl nejbližší, věděl o vás všechno, spával vedle v posteli, je najednou fuč. Nemá právo nic vědět, do ničeho se angažovat, nijak se k vám mít.
Ano jistě, je to v pořádku, je to přirozené. Jak jinak byste chtěli jít dál. Jak jinak by se dal budovat nový vztah, pokud byste jednou nohou byli stále v tom starém.
Pro nás to bylo téma dosti podstatné.
Někdy je odpoutání těžké, ať mu předcházelo cokoli.
Ať už máte kohokoli a ať ho máte sebevíc rádi.