Šťastný třetí rok, kotě!

Tak jsem si říkala, že jsem toho za ten poslední rok napsala tak málo, že se další výročí snad ani nehodí připomínat. Pak jsem ale připomněla sama sobě, kolik se toho za ten poslední rok odehrálo.

Co se povedlo, ale taky hodně toho, co se nepovedlo. Co jsem pohnojila. Co pohnojil někdo jiný mně. Kam všude jsem se dostala. S kolika lidmi jsem se poznala. O co, a koho jsem přišla. Kdo mi zase naopak do života přišel a přinesl s sebou spoustu radosti. Všechny příležitosti, které jsem měla. Vzpomněla jsem si na všechnu tu radost. A na všechny starosti. Na smích. I pár slz. Na společné chvíle, a na chvíle, kdy nešlo být spolu. Jak se změnily vztahy a jak jsem se změnila sama. Jak občas dny jen plynuly. Ani mi pořádně nedocházelo jak, každý se zdál nekonečně dlouhý, a přitom jich ubíhalo tolik za sebou. Jak si teď neúmyslně povzdechnu, když nad něčím z toho přemýšlím. Jak jsem v některých chvílích nemohla dech popadnout vůbec. A jak si toho teď pár mých blízkých všimlo ještě dřív, než to došlo mně.

Je skvělý mít okolo sebe lidi, kteří s vámi sdílí radost. Ze všeho toho hezkého. Ale mít u sebe někoho, kdo pozná, že letíte strmě dolů, a zachytne vás v pravý moment, je nedocenitelné. Může vás to zachránit. Anebo si taky sami pěkně naderete, i to se stává... Zvládnete to. Nic jiného vám ve finále stejně nezbyde. Tímhle stylem jsem asi taky pokračovala, občas prostě jen jdete dál, než se to zlepší. A zlepší se to. Zlepšilo se to. Děkuju.

A tak se mi zdá, že ten další rok bude (pro změnu) hlavně o lidech. Někdy asi opravdu nejvíc záleží jen na tom, s kým jste. Správné (i ty špatné) osoby, toho dokáží spoustu. Změní vaše rozhodnutí, navedou vás. Ucítíte to. Jen občas maličko důvěřujte. Sobě i jim. Je to potřeba.

Šťastný další rok!

S láskou, 

Šarlota