Letters.

Korespondence a knihy složeny z ní jsou moje guilty pleasure.

Vždy, když se mi dostanou do rukou, říkám si, že dopisy by se publikovat neměly a už vůbec nám nepřísluší číst si je jako něco, co by bylo psáno pro kohokoli. Vznikly přeci jen pro jednu konkrétní osobu. Je to něco tak krásně klasického, píše je dnes ještě vůbec někdo? 

Já si jako malá dopisovala se svou sestrou. Do teď si pamatuji okouzlení z každé stylové dopisní sady, barevných papírů a obrázků na těch sněhově bílých. Vždy mi do nich nakreslila berušku.

Několik let na to přišly dopisy milostné. Už teda elektronické, e-mailem, ovšem. Vzhledem k dnešní funkčnosti pošty je mnohem jistější spolehnout se na Google. Ale je to to stejné? Asi ne, když jsem si je všechny vytiskla a založila do jedné složky. Mám pocit, že je tak vnímám víc, vidím jejich krásu a pozoruju jejich stárnutí. Vím, jsem nenapravitelný zpátečník.

Krom toho všeho, je někde víc emocí než právě v dopise? Myslím ty ryzí emoce, promyšlené, hluboké, duši rvoucí, ať milé či nemilé - velké.

To je přesně to, co mě na nich přitahuje. Upřímnost, autenticita, otevřenost.