My Vagina, not your Business.

Jako spousta dalších lidí patřím k fanouškům seriálu Sexu ve městě. A protože se z filmových charakterů staly jedny z mých dobrých imaginárních kamarádek, přirozeně mě zajímaly jejich osudy budoucí i minulé. Tak jsem se dostala k Deníkům Carrie B., v knižní variantě, později zfilmované do seriálů pojednávající o hlavní hrdince v době, kdy ještě byla nejistá mladá slečna dodělávající střední školu a teprve nárazově objevovala město New York. Celé vám to ale tady vyprávím proto, že jedna scéna, na toto téma, mi z onoho seriálu utkvěla v paměti. Mladinká Carrie, holka dospívající v rodinném domě v poklidném Connecticatu s tátou právníkem, neposlušnou mladší sestrou a úhledně vedenými sešity do školy, se najednou večer ocitla v tepající metropoli na vernisáži jedné z kontroverznějších uměleckých výstav. Už si přesně nepamatuji, co se vystavovalo dál, ale hlavním bodem programu byla bývalá pornohvězda. Žena, pěkného vzhledu, sedící na svém trůně v tenkém župánku, vám za vhození penny do skleněné kasičky rozkročila nohy a své přirození vám na kratičkou chvíli vystavila. Poselství celé téhle akce bylo to, že svou vagínu konečně vlastní. Po všech těch zážitcích z předešlé kariéry si s ní konečně může dělat jen to, co sama uzná za vhodné. A chtěla tu zprávu předat dál. Chtěla, aby ženy vlastnily své vagíny a nedovolily rozhodovat nikomu jinému o tom, co by s ní měla nebo neměla dělat.

Ten seriál vykresloval děj osmdesátek minulého století v jednom z hlavních center Ameriky... my jsme v Evropě, přibližně teď, a já mám pocit, že jsme se neposunuli o moc dál.

Pořád se snažíme (nejen) ženám vštěpovat, že je pouze na jejich zvážení, co se se svým tělem rozhodnou dělat. Jestli chtějí nebo nechtějí být sexuálně aktivní, jestli chtějí mít děti, jestli hodlají mít antikoncepci a jak se o sebe chtějí starat. Stále s tím bojujeme. A já si pořád říkám, kde sakra ti lidi uvízli? Jak to, že se na tohle vůbec musí upozorňovat a nebere se to automaticky jako samozřejmá věc?

Jak se může stát, že lékaři svým pacientkám neřeknou všechny možnosti? Jak se může stát, že se několik z nich nechá sprostě podplatit farmaceutickými společnostmi, od kterých dostane provizi za každý předepsaný balíček hormonální antikoncepce? Jak to, že se slečny obávají jít na preventivní prohlídku neoholené? Proč mají ženy pocit tlaku ze strany společnosti, když buď nikoho nemají, nebo toho naopak mají až moc?

V tom seriálu bylo téma ženského přirození vytaženo ještě jednou, už podstatně později, když hlavní hrdince bylo přes 30, ve městě žila už pěkných pár let a její kamarádka byla kurátorka. Galerie zrovna vystavovala obrazy malíře, který se zaměřoval na malbu vagín. Velké formáty, v tlumených barvách, objekty zachycené v celé své podstatě. Maloval je, protože v ženském lůně viděl celý svět. Bral to jako bránu života, místo, odkud všichni pocházíme. Viděl-li ženu, která ho upoutala svým charismatem, poprosil ji, aby mu ležela modelem.

Pozastavím se u okouzlení onou částí, kvůli tomu, co dle autora symbolizuje. A tak je, myslím si, potřeba ji přijmout. Znát její význam, ale i zranitelnost a křehkost. Vážit si ji pro to, co dokáže, zároveň však akceptovat všechny potenciální možnosti.

Podívejme se na to, jak citlivé je pro ženu téma těhotenství. Ve všech jeho aspektech, od strachu z mládí, zda jednoho dne půjde vše tak, jak by si přála, přes strach o nenarozené dítě, či o to, aby byla dobrá máma. Přes možné problémy s početím, komplikace v prvních měsících, finanční a sociální zázemí, a všechno další. Nevyžádané rady ani poznámky proto zcela nejsou na místě. Od známé, kamarádky, tchýně, nadřízeného ani od politika. Ptali jste se někdy ženy, která o tom nezačala sama, na vtíravé otázky ohledně těhotenství? Na to, kdy teda konečně bude to miminko, když už má tolik let od svatby? Jestli přibrala pro to, že je těhotná? Hodnotili velikost jejího břicha a těla? Nebo jste jí rozmlouvali těhotenství kvůli tomu, že si zničí život? Pokud někdy ano, tak příště, prosím vás, MLČTE.

A nenajdeme to jen v běžných rozhovorech, na ženy s tím klidně vyrukují i u pracovního pohovoru, což je, mimochodem, nezákonné. Potenciální zaměstnavatel nemá oprávnění ptát se vás na to, jestli jste vdaná, jestli plánujete děti, kdy a kolik, stejně tak jako z vás nesmí tahat politické názory či náboženské vyznání. Problémem však je, že se s tímhle začalo zacházet jako s jakousi šedou zónou, která se sice nemá, ale přesto se dělá. A všichni to s nějakým svým názorem přijímají, protože to tak holt prostě je. NE. Takhle to nepůjde a dokud to nebudeme pokaždé jednoznačně konfrontovat, nikam se neposuneme. Nezavírejte před tím příště oči, ať už se to bude dít přímo vám nebo budete jen sledující.

Problémy na hraně zákona se, bohužel, objevují i v nemocnicích. Abychom se drželi tématu, zaměřme se na porody. Jsou to chvíle, kdy žena bývá ve svém životě nejzranitelnější a potřebuje pocit bezpečí a lásky. Nepotřebuje pocit méněcennosti, trapnosti a strachu. Nemá si z toho odnést trauma, ale krásnou vzpomínku na moment, kdy se jí narodilo její dítě. Z těchto důvodů absolutně není přípustné, aby ženám někdo přikazoval, jaký porod budou mít, kde jej budou mít a za jakých podmínek proběhne. Musí jim být poskytnuta možnost volby a výběru. A v neposlední řadě musí cítit, že v tom nejsou samy. Že nedovolíme, aby s nimi někdo zacházel nedůstojně, a že před tím nebudeme zavírat oči kvůli tomu, že se to tak prostě dělalo a bohužel stále ještě dělá. Protože manipulace není v pořádku. Protože násilí není v pořádku. Protože není v pořádku ani extrémně nepříjemný a necitlivý zdravotnický personál. A musíme o tom mluvit, musí tady být možnost otevřené diskuze, abychom se mohli zlepšovat.

Přeji si, abychom jednoho dne, co nejdřív doufejme, dospěli do bodu, kdy pro celou společnost budou tyto témata zcela přirozenou součástí. Bez tabuizace, bez zneužívání, bez předsudků. Je to běh na dlouhou trať, vyjednávání, na nějž jsou potřeba ostré lokty a pořádná dávka asertivity, ale věřím, že jednoho dne se žádná žena nebude muset ospravedlňovat ani stydět za to, jak se rozhodla naložit se svým vlastním tělem. 

• Podnětný článek na téma porodnického násilí vyšel v magazínu heroine - přečíst si jej můžete zde.
  
• První zmiňovaná scéna byla z 1. série, 3. dílu - Read Before Use, The Carrie Diaries. cca 22. minuta+. Umělkyně (bývalá pornohvězda) se jmenovala Monica Penny.
  
• Druhou zápletku s výstavou obrazů naleznete v 5. epizodě 1. série - The Power of Female Sex, Sex and the City. Malíř byl pojmenován Neville Morgan.