Těším se na vás, mláďátka
Jedním z mých největších strachů je obava, že bych na tomto světě, v tomto životě, nemohla být se svými dětmi. Raději to vůbec nechci říkat nahlas. Respektive nechtěla jsem, teď na to už možná nastal čas... Je to tak intimní, a tak osobní, že musíme jednoduše být na stejné vlně, abychom se pochopili.
K dětem jsem měla kladný vztah snad celý život. Nevím pořádně jak to dělám, ale tak nějak s nimi vždycky vycházím. Chápu proč pláčou, proč se vztekají, proč z něčeho mají neovladatelný záchvat smíchu a proč se na nás občas dívají jako na největší blbce pod sluncem. A když je nemám na blízku mám pocit, jako by se ze světa vytratila radost, jako kdyby už nikdy neměla být tak hravě veselá atmosféra. Jako bych už nikdy nemohla svět vidět dětskýma očima, jako by všechno přestalo dávat smysl, když to není komu předat.
Jsem několikanásobná teta, a troufla bych si říct, že mám se svými svěřenci a svěřenkyněmi dobrý vztah. Teda alespoň doufám, někteří z nich si to už možná i čtou, tak snad pod textem nestrhnou vlnu kritiky. haha. Najdu si cestu i k úplně cizímu dítěti, které sotva potkám. K malé holčičce, která si se mnou hraje v tramvaji, k chlapečkovi, jemuž pomůžu ze schodů s koloběžkou, nebo často mávám dítěti, vykrucující si krk z kočárku zpátky mým směrem. Připadá mi to tak přirozené. Nebojím se jich samotných, jejich reakce, ani toho, že jsou přeci úplně cizí. A naopak mě strašně štve, když vidím, jak špatně se někteří k dětem chovají. Na jednu stranu ano, kdo jsem, abych rodiče, či někoho jiného, a jeho chování soudila po pouhém pohledu. Na druhou stranu to prostě poznáte, nelze to přehlédnout. Bohužel s tím ale obvykle nemáte moc co dělat.
Přemýšlím proto, jak obrovsky ovlivníme životy už jen tím, jací rodiče budeme. Kdy budeme děti mít, do jakého prostředí je přivedeme, jak se k nim budeme chovat, jaké jim dáme vzory, jaký svět jim ukážeme... Občas si představuji, jak mé děti budou vypadat. Jaké to asi budou osobnosti, jak budou přemýšlet, jaký s námi budou mít vztah, jak se na nás budou dívat.
Jak to malé miminko bude vonět, jak bude růst, jestli bude chtít číst před spaním, jestli bude mít špatné sny a bude se chodit tulit, jestli zažijeme útrapy puberty, jestli mě bude vnímat jako maják na rozbouřeném moři, když bude ztracené ve své vlastní hlavě. Jestli si za mnou přijde pro radu a bude mi věřit. A přitom všem si uvědomuju, že to všechno z velké části záleží na mně a mých rozhodnutích. Kdysi mě nahlodávala pochybnost. Pochybnosti o tom, že to nezvládnu, že nebudu připravená, dost silná, dost stabilní. Teď už nepochybuju. Už si jen představuju a důvěřuju intuici, protože se mi zdá, že ta to ví stejně nejlíp, ať se racionální myšlení snaží tvrdit cokoliv.
Představuju si, co svému dítěti budu moct nabídnout, do jaké školy ho poslat, kam ho vzít, co s ním dělat, co ho naučit, co spolu zažijeme... A připravuju se na rozdílnost a přijímání. Krásnou, leč někdy drásavou, rozdílnost mezi námi všemi. Akceptaci oné osůbky, ať si je jaká jen chce...
Tam, kde spolu dvě osoby vytvoří dostatek lásky, chybí už jen třetí.🤍
Těším se na vás, mláďátka. Věřím, že se potkáme ve správný čas.