Zahradní kino neřesti

Vzhledem k tomu, že některé části dopisuji o dost později, než se reálně staly, můžu prohlásit, že na toto si vzpomínám, jako by to bylo včera. Možná i kvůli mé momentání tendenci k příšerné nostalgii.

Každopádně, představte si šílenou zamilovanost. Doslova. Takovou, že byste se z ní chvílemi zbláznili. Přesně takto zamilovaní, jsme tou dobou byli.

Provozovali jsme dvě aktivity. Hráli šachy a sledovali filmy.

Často jsme se ve volných chvílích, denních všedností, chodili dívat na okolní architekturu, s něčím na chuť v ruce. Ale v momentě, kdy jsme byli sami, jsme nedělali nic jiného, než se od sebe nemohli odtrhnout.

Ty šachy jsme reálně hrávali, neberte to jako záclonku, pravděpodobně si však dokážete domyslet, co se dělo po partii... Dokonce i to hraní samo o sobě bylo neuvěřitelně vzrušující. Víc než cokoli jiného.

Seděli jsme naproti sobě, s kamennou tváří, soustředili se, přemýšleli nad příštím tahem. Jenže. Myšlenky vám utíkají.

O to víc potom vnímáte každý detail. Víc než kdy jindy. Jak natahuje ruku po figurce, jejímž tahem položí mě, nebo sebe, v dalším kroku. Mračí se přitom? Čtu z jeho výrazu všechno, co přečíst jde. Zvedne oči a dívá se přímo na mě. Tím nejpronikavějším pohledem. Netrpělivě vyčkává. Ledový klid v jeho tváři střídá rozpálená dychtivost. Fascinovaně ty změny pozoruju místo toho, abych nějak zareagovala. Snažím se zorientovat. Pochopit, o co si svýma očima říká. Srdce mi buší, jako gazele, která o život utíká před gepardem.

Beru ho jako predátora?

Cítím se poddajně k osobě sedící naproti mě? Asi ano.

Cítím převahu a otevřenou, přívětivou náruč. Musím jí proniknout, jinak to nikdy nebude fungovat. Vzít ji se vším, co obnáší. Skočit do oceánu a chvíli se v něm topit, prát se s vlnami a vnímat jeho hloubku, abych se vyrovnala s tím, jak je silný.

Stanu se jeho součástí, a ta moc je i moje. Sdílíme ji. Přijala jsem to. Protějšek přijal mě. Je to oboustranné.

Prudkým trhnutím uhnu pohledem.