Tlačí na nás společnost nebo my sami?

Ten neskutečný a neutichající pocit tlaku. Z toho, co bychom měli obecně, kde a kdy bychom měli být, co mít, co nemít, co dělat a co naopak nedělat vůbec. Co studovat, jak dlouho, kde pracovat, dělat kariéru, cestovat, slušně vydělávat, ale nebýt zahleděný do peněz, hlídat si biologické hodiny a nejlépe se u toho po celou dobu usmívat. Užít si předtím než se usadíme, ale zase nebýt moc divoký. Být reprezentativní         a dělat dobrá rozhodnutí, aby na mě mohli být pyšní, nebo se sbalit a odjet někam, kde mě nikdo nezná? 

A stojí to vůbec proti sobě? Vedle sebe? Pod sebou? Nad sebou?

Ve skutečnosti to je asi úplně jedno.

Přes veškerý zmatený pocit, nikdo nejsme ztracení. Jsme přímo tady a přesně teď, spolu. Ať už chcete nebo ne. A ať se na to dívám z jakého úhlu chci, vidím jen lidské existence. Bytosti spojené časem a prostorem. A věřím v jejich dobrou podstatu. V jejich láskyplnost. V princip, který nás všechny spojuje. Proto mi o to více podivná připadá lidská potřeba definovat se. Nejrůznějšími nálepkami, které vás zrovna napadnou.

Začněme rovnou u vás. Jak byste se popsali? Co vás napadá jako první slova, tituly? Vaše jméno? Vždyť i Mistr se ho zřekl, jako všech ostatních věcí. Co dál? Žena, muž, pohlaví, rasa, národnost? Matka, otec, partner, jiný rodinný příslušník? Ředitel, spisovatel, kuchař...? Pojďme na přídavná jména. Šťastný, zadaný, svobodný, úspěšný, vyhořelý? Uf. Teď se toho zbavme. Všeho. Co jste? Jak se cítíte? Definujete se nějak? Máte pořád potřebu se definovat?

Ne i ano, že? Nechce se vám do toho, protože si uvědomujete, jak stupidní označování to je, ale nemůžete si od toho pomoct, protože si bez toho připadáte jako nic.

Někdy si tak připadám taky, je komplikované vidět čistě sám sebe, bez všech rolí, které v životě zastáváme. Krom definování se, zamysleme se nad porovnáváním se. Srovnáváte se s někým? S přítelkyní, sokyní, neznámým člověkem na internetu, svým okolím? Já se občas na své okolí s těmihle úmysly, leč se mi to úplně nelíbí, dívám. Zejména proto, že mě fascinuje jak odlišné životy můžeme žít, přestože jsme si v určitém smyslu tak blízcí. Žijeme na stejném místě, ve stejnou dobu, chodíme do stejné školy, dokonce třeba i do stejné skupiny, nebo jsme součástí jedné rodiny. A já váhám, srovnávám a vyhodnocuji, i když třeba ani nechci, protože to zřejmě nepřinese nic dobrého. Dívám se na tyto blízké osoby, obvykle ženy, a dumám nad tím, jaké to pro ně je. Jaké by to bylo pro mě, kdybych žila její život a ona ten můj. Jaké by to bylo, kdybych se někdy rozhodla jinak. Často pozoruji rozdíly v tom, když se někdo rozhodl třeba po střední škole své vzdělání ukončit, po pár letech si založil rodinu a tak nějak začal žít tento typ svého života o tolik dřív než já, z jakýchkoli důvodů. Hodnotím své rozhodnutí jít studovat, a pro jistotu rovnou dva obory, aby jeden náhodou nebyl málo. Rozhodnutí angažovat se v politice, správních organizacích, dobročinných záležitostech, založit si firmu, dávat své myšlenky veřejně přístupné komukoli na blog. Zvažuju jak vypadám, jestli to dělám dobře, jak působím na lidi, jestli mě to dělá šťastnou, smutnou nebo vystresovanou. Přičemž si kladu otázku, kdo mě k tomuhle všemu přivádí? Společnost? Okolí? Nebo za tím vším stojím jen já sama? Odpověď asi moc nepotěší, ale obávám se, že to je všechno jen v mojí hlavě, a v té vaší samozřejmě, pokud děláte to stejné.

Společnost mi neříká, jaká mám být. Nikdo mi neříkal, abych dělala jedinou aktivitu, jíž se věnuji, a když náhodou ano, co si vzpomínám, bylo mi to vcelku jedno. Tak nějak jsem si dělala věci po svém, jak jsem chtěla, jak jsem to cítila, podle toho, kam jsem mířila. A nikdo na mě tlak ve skutečnosti nekladl. Nikdo, krom mě samotné. Nikdo jiný mi nezvedal laťku výš, nikdo po mě nechtěl, abych něco měnila, abych dělala něco víc.

Překonávám se, dělám věci co mě děsí, jenom proto, že chci být prostě lepší. Lepší než včera, než před rokem, kvůli sobě. Při józe se nejvíc zaměřuju na pozice, které mi nejdou a nejtěžší a nejotravnější úkoly dělám jako první, abych je měla okamžitě z krku. Na zkoušky chodím ideálně v předtermínech, uzávěrky plním s několikadenním předstihem, žehlím si i pyžamo a občas jsem ke zbláznění dotěrný perfekcionista.  A všechno to dělám kvůli mému přísnému pohledu na sebe.

Jednoho dne, asi rok zpátky, jsem na všechny detailní plány, které mi nešly od srdce, rezignovala. Na to, kde budu za rok, co za ten rok musím splnit, jakou zemi navštívit, jaký krok udělat ke kariéře, a podobně. Jednoduše jsem nechala věci plynout, s otevřenou náručí čekám, co ke mně přijde, a doufám v to nejlepší.

Při tom všem se pobaveně snažím zachytit, kdo to vlastně jsem. Je vtipné, jak můžeme mít několik podob, podle toho, jak zrovna chceme, jak se to hodí, jakou máme náladu. Jednotlivými chvílemi můžeme vypadat jako úplně jiné osobnosti, jen kvůli vizáži, okolí, společnosti, tématu, chování...

Důležité však je, že vždy budu mít stejný přístup, protože moje energie je to jediné, co mě definuje.

Dále by se vám mohlo líbit: