Tak jsem si říkala, že jsem toho za ten poslední rok napsala tak málo, že se další výročí snad ani nehodí připomínat. Pak jsem ale připomněla sama sobě, kolik se toho za ten poslední rok odehrálo.

Nový rok, a pár věcí ve světě, které podle mě stojí za pozornost.

Rok se s rokem sešel a tak tu jsou další, opět v zásadě nepodstatné detaily, které dělají mě mnou. Informace, které asi vůbec nepotřebujete, ale (kdo ví proč) chcete vědět. Formát spíš pro pobavení než pro obohacení mysli, to ale pochopili asi všichni už z nadpisu. Haha.

Po sto letech jsem zpátky s objevy. A že se toho událo!

Vzhledem k tomu, že některé části dopisuji o dost později, než se reálně staly, můžu prohlásit, že na toto si vzpomínám, jako by to bylo včera. Možná i kvůli mé momentání tendenci k příšerné nostalgii.

Hranice jsou nedílnou součástí naší společnosti. Hranice států, morální hranice, hranice slušného chování, hranice, za které nemáte zacházet.

Povím vám vtip. Jak už spousta z vás asi ví, ve své diplomce se zabývám feminismem. Konkrétně tedy pohledy různých feministických směrů na aplikaci genderových kvót do společnosti, potažmo do politických funkcí zákonodárných orgánů. Při konzultacích s různými lidmi z oboru mě zarazila jedna věc. Názor některých akademiků na to, jaký význam...

Dnešek je pro mě maličko speciální. Tenhle blog, můj maličký počin, dnes slaví jeden rok. A i když vztah mezi námi není vždycky na jedničku, i když ho obzvlášť v poslední době zanedbávám víc, než je mi milé, pořád tu pro mě je. A pro vás všechny stejně tak. Jako připomínka toho, že máte dělat, co jen chcete. Bez ohledu...

Ráno, do kterého se nechcete probouzet. Zprávy, které nechcete číst. Krok, o kterém jste doufali, že nikdy nebude uskutečněn.

V roce 2020, kdy můj blog ještě neexistoval, ale mé psaní už dávno ano, byly texty ukládány na poličku. Jeden takový jsem vytáhla, a přidala ho i sem. Tak jdeme na něj?

Nevím, jak vám, ale mně se zdál listopad vcelku divoký.

Vcelku nepodstatné detaily, které dělají mě mnou. Informace, které asi vůbec nepotřebujete, ale (kdo ví proč) chcete vědět. Formát spíš pro pobavení než pro obohacení mysli, to ale pochopili asi všichni už z nadpisu. Haha.

Další měsíc a s ním i mé další objevy.

Přemýšlela jsem, jak sdílet denní postřehy, nové objevy, a novinky obecně. Na celý článek to obvykle není vhodné téma, fotky ze sítí nejsou na blogu zachyceny, a všechno pak upadá v zapomění, což možná taky vůbec není na škodu... avšak alespoň v téhle chvíli, bych jim tady trochu prostoru ráda věnovala. Ve formátu, který tady bude vycházet za každý...

V úplně spodní přihrádce jedné mé skříně sídlí velká, látková, béžová krabice. Je fakt pořádná, a taky pořádně těžká. Ubytovala se v ní totiž sbírka časopisů. Módních. Z doby, kdy jsem byla prakticky dítě, a svět módy mě fascinoval. Milovala jsem pěkné šaty, nejnovější kolekce, úhel fotek, výrazy modelek, a odvahu stylistů při jednotlivých...

Jedním z mých největších strachů je obava, že bych na tomto světě, v tomto životě, nemohla být se svými dětmi. Raději to vůbec nechci říkat nahlas. Respektive nechtěla jsem, teď na to už možná nastal čas... Je to tak intimní, a tak osobní, že musíme jednoduše být na stejné vlně, abychom se pochopili.

Ten neskutečný a neutichající pocit tlaku. Z toho, co bychom měli obecně, kde a kdy bychom měli být, co mít, co nemít, co dělat a co naopak nedělat vůbec. Co studovat, jak dlouho, kde pracovat, dělat kariéru, cestovat, slušně vydělávat, ale nebýt zahleděný do peněz, hlídat si biologické hodiny a nejlépe se u toho po celou dobu usmívat. Užít...

Mám ráda debaty na téma politiky. Tedy, dokud je debata podnětná, a rozmlouvající se alespoň tváří rozumně... což ve zkratce znamená, že pokud mi někdo v prvních pár minutách řekne, že Piráti lidem domů povinně nastěhovávají imigranty, Oka*ura je jediný zachránce našeho státu a Ba*iš je neposkvrněný spasitel, balím si kufry. Naštěstí, se...